První záznamy o koželužně v Krucemburku máme doloženy již před rokem 1700: zachovalo se pečetidlo po koželužském mistru Martinu Skřivanovi. Jeho vnuk Vilém Skřivan zakoupil v září 1728 při potoku panskou barvírnu a zřídil v ní koželužskou dílnu. Z té se stala koželužská manufaktura. Po Vilémovi se stal jejím majitelem syn Melichar, jenž jezdil koňmo se svým zbožím až do Štětína, Lvova a podle dochovaných dopisů až do Petrohradu, odkud si dovážel ruskou juchtu a rybí tuk na maštění kůží.
Dalším majitelem byl Augustin Skřivan a po něm jeho syn Augustin, který se stal v roce 1850 purkmistrem. Tento pokrokový muž ovlivňoval po několik desetiletí život městečka a podílel se s evangelickým farářem Molnárem na počeštění dosavadního názvu Kruzburk na Krucemburk. Znal se s F. Palackým a F. L. Riegrem, ke Skřivanům jezdil se svým otcem malý Karel Havlíček Borovský, s nímž si později Augustin Skřivan dopisoval. Syn Gustav byl prvým profesorem matematiky na pražské polytechnice, působil i v českém politickém životě. Také Augustinovi bratři si zaslouží pozornost. Antonín Skřivan byl zakladatelem českého obchodního školství, pro které napsal řadu učebnic a vytvořil i obchodní názvosloví. Další bratr MUDr. František Skřivan působil jako lékař v poněmčeném Velkém Meziříčí, kde organizoval vlastenecké spolky, založil českou školu, Sokol a byl přítelem Karla Havlíčka Borovského, K. J. Erbena, F. Palackého a F. L. Riegra.
Po smrti Augustina Skřivana převzal vedení koželužny manžel jeho dcery Juliány Eduard Binko, rodák ze Žďáru. Ten přešel od manufakturní výroby k průmyslovému zpracování kůží. Do provozu byl uveden parní stroj, první na chotěbořském okresu, mlýny na tříslo, hapšle a parní sušárny. Se svým otcem Eduardem vedl závod Ladislav Binko, později jeho synové Ladislav, Dušan a Josef a nakonec Ing. Jan Binko, a to až do znárodnění v roce 1948.
Závod, patřící po roce 1948 postupně pod Dekvu Třebíč, ZAZ Jaroměř a Svit Otrokovice, se neustále modernizoval, po roce 1989 byl vrácen původním majitelům a byl uváděn pod názvem Koželužna Krucemburk. Roku 2004 byla výroba zastavena a poté koželužna zanikla.
Vraťme se k rodině Binkových. Ladislav patřil k předním představitelům tehdejšího hospodářského života. Jeho synové Dušan a Josef byli švagry předního českého architekta Josefa Gočára, který často v Krucemburku pobýval. Pro Binkovu Bílou vilu navrhl průčelí, úpravu fasád a secesní nábytek a jeho první samostatnou realizovanou architektonickou prací byla Červená vila. V příbuzenském vztahu s Binkovými byla další významná osobnost české kultury, sochař Jan Štursa. Jeho první velkou prací byla plastika na hrobce Binkových, jeho plastiky jsou i v Červené vile. Ke starým mistrům české fotografie patřil Josef Binko, přední představitel fotografie secesního období. Syn Ing. Ivan Binko pracoval vědecky v koželužské chemii, je autorem řady odborných prací. Dalším významným členem rodiny je akademický malíř Jiří Binko. Jeho první velkou prací jsou mozaiková okna v krucemburském kostele sv. Mikuláše. Mezi další významná díla patří okna pro ČSAV v benediktinském klášteře v Praze Emauzích a Staroměstské mostecké věži či bronzový poklop ke kryptě v klášteře sv. Markéty v Praze Břevnově.
Závěrem k historii místa koželužny. Zde stávala kdysi tvrz či hrad majitelů krucemburského panství, posléze zámek rodu Střelů z Rokyc; zanikl zřejmě při velkém požáru jako důsledku katastrofy, jež Krucemburk postihla někdy po roce 1650. Z dochovaných nálezů víme, že základ budovy tvořily hlavní zdi čtvercového dvorce přes dva metry silné, chodby byly dlážděny čtvercovými cihlami. Na severovýchodní straně se našly základy věže, důkazem, že u ní byl padací most, je nalezené železné kování, čep od brány a další železné předměty. Podle pověsti bývalo slyšet večerní spouštění mostu až do Vojnova Městce. V prostorách budovy se našel kadlub na lití kulí, cínová konvička, zlatý prsten, zámky s řetězy, klíče, litá petlice, šíp, halapartna, široká podkova a ostruha. Zachovaly se zbytky keramiky s postavou jezdce vrážejícího kopí do draka a kachle s podobou muže s kalichem na prsou.
Opevnění sídla tvořily vysoké náspy a dále rybníky – na východě Sádka, na jihovýchodě Dvorský a na západě Okrouhlík. Na severní straně bylo přirozenou překážkou koryto Městeckého potoka. V roce 1670 Fridrich Smilovský z Palmberka, tehdejší majitel Krucemburku, nechal postavit ze zbytků zříceniny špýchar, jehož část najdeme ještě dnes v objektu koželužny.
Informační centrum
