Koželužna v Krucemburku

Jednou z nejstarších pracujících koželužen ve světě je koželužna v Krucemburku. První stopy máme zde doloženy již před rokem 1700, zachovalo se pečetidlo po koželužském mistru Martinovi Skřivanovi. Jeho vnuk Vilém Skřivan zakoupil v září 1728 při potoku panskou barvírnu a zřídil v ní koželužskou dílnu. Z té se stala koželužská manufaktura. Po Vilémovi se stal jejím majitelem syn Helichar, jenž jezdil koňmo se svým zbožím až do Štětína, Lvova a podle dochovaných dopisů až do Petrohradu, odkud si dovážel ruskou juchtu a rybí tuk na maštění kůží. Dalším majitelem byl Augustin Skřivan a po něm jeho syn Augustin, který se stal v roce 1850 purkmistrem. Tento pokrokový muž ovlivňoval po několik desetiletí život městečka a podílel se s evangelickým farářem Molnárem na počeštění názvu dosavadního Kruzburku na Krucemburk. Znal se s Palackým a Riegrem, ke Skřivanům jezdil se svým otcem malý Karel Havlíček Borovský, s nímž si později Augustin Skřivan dopisoval. Syn Gustav byl prvým profesorem matematiky na pražské polytechnice, působil i v českém politickém životě. Také Augustinovi bratři si zaslouží pozornost. Antonín Skřivan byl zakladatelem českého obchodního školství, pro které napsal řadu učebnic a vytvořil i obchodní názvosloví. Další bratr MUDR. František Skřivan působil jako lékař v poněmčeném Velkém Meziříčí, kde organizoval vlastenecké spolky, založil českou školu, Sokol a byl přítelem Karla Havlíčka Borovského, Erbena, Palackého a Riegra. Po smrti Augustina Skřivana převzal vedení koželužny manžel jeho dcery Juliány Eduard Binko, rodák ze Žďáru. Ten přešel od manufakturní výroby k průmyslovému zpracování kůží. Do provozu byl uveden parní stroj, první na chotěbořském okresu, mlýny na tříslo, hapšle a parní sušárny. Se svým otcem Eduardem vedl závod Ladislav Binko, později jeho synové Ladislav, Dušan a Josef a nakonec Ing. Jan Binko, a to až do znárodnění v roce 1948. Závod, patřící postupně pod Dekvu Třebíč, ZAZ Jaroměř a Svit Otrokovice, se neustále modernizoval, po roce 1989 byl vrácen původním majitelům a je uváděn pod názvem Koželužna Krucemburk. Vraťme se k rodině Binkových. Ladislav patřil k předním představitelům tehdejšího hospodářského života. Jeho synové Dušan a Josef byli švagry předního českého architekta Josefa Gočára, který často v Krucemburku pobýval. Pro Binkovu Bílou vilu navrhl průčelí, úpravu fasád a secesní nábytek a jeho první samostatnou realizovanou architektonickou prací byla červená vila. V příbuzenském vztahu s Binkovými byla další významná osobnost české kultury, sochař Jan Štursa. Jeho první velkou praci byla plastika na hrobce Binkových, jeho plastiky jsou i v červené vile. Ke starým mistrům české fotografie patři Josef Binko, přední představitel fotografie secesního období. Syn Ing. Ivan Binko pracoval vědecky v koželužské chemii, je autorem řady odborných prací. Dalším významným členem rodiny je akademický malíř Jiří Binko. Jeho první velkou prací jsou mozaiková okna v krucemburském kostele sv. Mikuláše. Mezi další významná díla patří okna pro (ČSAV v benediktinském klášteře v Praze Emauzích a Staroměstské mostecké věži či bronzový poklop ke kryptě v kášteře sv. Markéty v Praze Břevnově. Závěrem k historii místa koželužny. Zde stávala kdysi tvrz či hrad majitelů krucemburského panství, posléze zámek rodu Střelů z Rokyc, jenž zanikl zřejmě při velkém požáru jako důsledku katastrofy, jež Krucemburk postihla někdy po roce 1650. Z dochova-ných nálezů víme, že základ budovy tvořily hlavní zdi čtvercového dvorce přes dva metry silné, chodby byly dlážděny čtvercovými cihlami. Na severovýchodní straně se našly základy věže, důkazem, že u ní byl padací most, je nalezené železné kování, čep od brány a další železné předměty. Podle pověsti bývalo slyšet večerní spouštění mostu až do Vojnova Městce. V prostorách budovy se našel kadlub na lití kulí, cínová konvička, zlatý prsten, zámky s řetězy, klíče, litá petlice, šíp, halapartna, široká podkova a ostruha. Zachovaly se zbytky keramiky s postavou jezdce vrážejícího kopí do draka i kachle s podobou muže s kalichem na prsou. Opevnění sídla tvořily vysoké náspy a dále rybníky - na východě Sádka, na jihovýchodě Dvorský a na západě Okrouhlík. Na severní straně bylo přirozenou překážkou koryto Městeckého potoka. V roce 1670 Fridrich Smilovský z Palmberka, tehdejší majitel Krucemburku, nechal postavit ze zbytků zříceniny špýchar, jehož část najdeme ještě dnes v objektu koželužny.